Putování za vodou

Že voda je nezbytná k životu, to dnes ví už každý. Jizerské hory jí zatím nabízejí dostatek.

A nejen té, která je přiváděna do domácností jako voda pitná. Hlavně v dřívějších dobách byla v tomto regionu využívána také jako levný zdroj energie. Poháněla stroje nejen v pilách a menších sklářských dílnách, ale i ve velkých textilkách či brusírnách skla. Dodnes se v podhůří Jizerských hor setkáváme se zbytky vodních nádrží a zpola zasypanými vodními náhony.

Voda je dobrým pomocníkem, ale zlým pánem. Od doby, kdy lidé osídlovali kraj pod horami a začali zde s budováním průmyslu, ničily jejich dílo dost pravidelně povodně. To je přimělo k tomu, aby na hlavních tocích postavili přehrady. Jejich počáteční funkcí bylo zabraňovat povodňovým škodám, a v obdobích sucha naopak dostatek vody poskytovat.

Voda je ale i významným krajinotvorným prvkem. Severský ráz jizerskohorské krajiny dotvářejí močály s oky rašelinných tůní, horské říčky, strmé rokliny s potoky a vodopády, ale i výtvory lidí – přehrady a rybníky.

Vraťme se k úvodní větě o tom, že voda je nepostradatelná k žití. Chovejme se k ní proto tak, abychom měli čisté vody vždy dostatek.

Jizerskohorská rašeliniště

K nejkrásnějším a zároveň nejtajemnějším místům Jizerských hor patří rašeliniště. Loučky s houpající se půdou, s malými i většími jezírky, jež působí dojmem bezednosti, s porosty temné kleče, bílých hlaviček suchopýrů, ostřic i hmyzožravé rosnatky… K některým z nich nás z hlavních turistických tras dovedou krátké vyznačené odbočky – například k Velké Klečové louce u známého občerstvovacího kiosku Na Knajpě, nebo na rašeliniště Jizerky, kam nás zavede naučná stezka Tři iseriny. Snad nejznámějším je rašeliniště Na Čihadle. Během roku 2012 zde členové Jizersko-ještědského horského spolku postaví novou dřevěnou rozhlednu, která nám umožní přehlédnout celé vrchoviště.

Méně známá jsou pak slatiniště v okolí obcí – v Horních Lučanech, Horním Maxově, Rádle, Bedřichově, Fojtce a na mnoha dalších místech. Od rašelinišť se liší větším množstvím minerálních živin. Mají proto svoji charakteristickou květenu, jež návštěvníka zaujme svojí pestrostí.

Jizerskohorské prameny

Říčky vyvěrají v Jizerských horách tiše a nenápadně. Svoji sílu sbírají v prameništích na úbočích lesnatých hor, v rašelinných močálech či na kosodřevinou zarostlých loučkách. Většina jich vzniká soutokem několika potoků: Smědá spojením Bílé, Hnědé a Černé Smědé, Kamenice splynutím Velkého a Malého Kamenického potoku, Nisa má ještě více pramenů. Určitou výjimku tvoří snad jen Jizera, jež pramení na úbočí Smrku.

Prameny jizerskohorských říček většinou označeny nejsou. Výjimkou je pramen Lučanské Nisy, který se nachází v katastru obce Nová Ves nad Nisou. Proč právě ten? Příčinu lze hledat v blízkosti měst a obcí – v centrech turistického ruchu. V současnosti je Lučanská Nisa považována za hlavní tok Lužické Nisy.

Před několika lety byl díky aktivitě pana Stanislava Zajíce ze Semil označen i pramen Jizery. Ten se ale nachází mimo cesty a není tudíž běžně přístupný.

Jizerskohorské řeky

Několik hlavních toků odvádí vody z Jizerských hor. O většině z nich jsme se zmínili již v odstavci o pramenech. Jedná se o Jizeru, Kamenici, Nisu, Smědou, z těch menších můžeme ještě přidat Desnou nebo Jeřici. Při pohledu do mapy nás ale nejspíš zaujmou i některé další říčky. Zastavme se krátce u dvou nejvýznamnějších.

Jizera dala jméno celému pohoří. Pramení ze zdejších velkých toků nejvýše a její délka po soutok s Labem u Lázní Toušeň je zhruba 165 km. Horní tok Jizery tvoří státní hranici mezi Českou republikou a Polskem.

Lužická Nisa přibírá postupně především Nisu Bílou a Černou. Její délka na českém území je přibližně 55 km, ale až po soutok s Odrou měří úctyhodných 252 km. Po opuštění ČR tvoří státní hranici mezi Německem a Polskem a byla vytýčena v souvislosti s politickými změnami po druhé světové válce. Tím je podtržen i její význam historický.

Jizerskohorské vodopády

Několik říček pramenících na jizerskohorské náhorní plošině se řítí do údolí roklemi sevřenými mezi svahy okolních horských hřbetů a hřebenů. Rokliny jsou někde tak strmé, že potoky musí překonávat různě vysoké stupně, na nichž vytvářejí vodopády a romantická zákoutí. Ty se staly již v 19. století, v době rozmachu turistiky, oblíbenými cíli turistických vycházek a zůstaly jimi dodnes. Někdejší horské a okrašlovací spolky k nim budovaly stezky a vyhlídky opatřovaly zábradlím.

Na jižní straně Jizerských hor patří k těm nejznámějším především peřeje a vodopády na Černé Desné a Jedlové. Na severní straně pak známe zejména vodopády na Černém potoku a na Velkém Štolpichu či peřeje na Malém Štolpichu. Ke všem zmíněným místům i dnes vedou značené turistické stezky.

Jizerskohorské přehrady

Od nepaměti sužovaly obyvatelstvo v podhůří Jizerských hor nenadálé povodně. Ztráty na životech a majetku se s rozvojem průmyslu a budováním výrobních objektů i nezbytných komunikací stále zvětšovaly. To vedlo ve druhé polovině 19. století k tomu, že byly zakládány různé společnosti, jejichž cílem byla stavba vodních děl, která měla škodám předcházet. Počátkem 20. století byla navržena hned celá soustava přehrad. Mělo jich být postaveno celkem šest, realizována však byla jen stavba pěti z nich: na Černé Nise, Harcovském a Mšenském potoku a dvě menší na potoku Fojteckém a Albrechtickém. Od stavby šesté – na říčce Jeřici – bylo nakonec upuštěno.

V následujících letech vznikly v Jizerských horách i další vodní nádrže – přehrada Souš na Černé Desné a neblaze proslulá Protržená přehrada na Bílé Desné. Menší díla najdeme i v Bedřichově, Rudolfově či v Hartě nedaleko Frýdlantu. Zatím posledním, zato však zdaleka největším vodním dílem v Jizerských horách, je Josefodolská přehrada na Kamenici. Jejím hlavním úkolem již není pouhá ochrana před záplavami; slouží především jako rezervoár pitné vody.

Dnes tyto vodní plochy k Jizerským horám již neodmyslitelně patří, neboť významně dotvářejí i jejich krajinný ráz. Mají nejen význam ochranný či průmyslový, ale také turistický a rekreační. Z tohoto pohledu patří k těm nejcennějším „městská“ přehrada Mšeno v Jablonci nad Nisou.

Text: Otokar Simm