Pověsti

Červené putování za zázrakem ohně

... příběh rubínového skla, které se vyrábělo ve sklářské osadě na Blatném potoce.

V dobách, kdy zdejší kopce pokrývaly smíšené lesy buků, smrků, javorů a jeřábů, usadil se na jednom z těch pěkných míst, v samé blízkosti Blatného potoka, sklář Weber a nechal zde vystavět sklářskou huť. Zažehnutí pece se stalo velkou slávou, dalo práci mnoha šikovným sklářům, kteří sem přišli za prací i s celými rodinami, z daleké Chřibské a z Krušných hor.

Jedním z nich byl mistr nad mistry sklářského řemesla, starý Vajsejtl. Dokázal dělat džbány na pivo, dvoustěnné sklenice, jednou vyfoukl ptáčka, jindy zase rybu nebo zvířátka a uměl mnoho dalších fíglů, které nikdo jiný nesvedl. U pece pracoval se svým synem Petrem, který se od otce pečlivě učil a šikovností se mu už téměř rovnal.

A tak se stalo, že se do mladého skláře zakoukala Weberova dcera Leontýnka, která ráda Petra při práci pozorovala, tu a tam na něm skleněný džbán či sklenici vymámila. On ji rád „skleněná“ přání plnil a na oplátku od ní dostával sladké maliny či jahody. Jak čas plynul, Weber si náklonnosti mladých všimnul, velmi se rozzlobil a jejich lásku zakázal pod pohrůžkou propuštění Petra z práce. Myslel si totiž pro Leontýnku na bohatého ženicha, a ne na chudého skláře.

Mladý pár se nenechal odradit a dál se tajně scházel na pasece pod Černou horou. Ale i tam dohlédlo Weberovo přísné oko a následoval slíbený trest. Nezbývalo, než aby se Petr se svou milou rozloučil a šel hledat práci jinam. Přesto si mladá láska slíbila, že na sebe počká a až přijde čas, zase se společně shledá.

Od té chvíle se Weberovi přestalo dařit. O sklo byl čím dál menší zájem, protože mu scházel um mladého skláře a kůlny za hutí se plnily neprodaným zbožím. Weber jen chodil a vzdychal s přáním, aby v jeho huti uměli skláři vyrobit modré, žluté nebo červené sklo, které by sklárně přineslo zpět jeho slávu.

I Petr celý utrmácený chodil krajem sem a tam a o práci nemohl zavadit. Jednoho dne se v lese usadil na obrovský viklan, rozjímal a vzpomínal na svou milou, přemýšlel o budoucnosti sklárny, kde stále pracoval jeho otec. Tu se nad ním jako obláček vznesla víla Izerína, která mládence oslovila. Petr jí vyprávěl o svých starostech i možné záchraně Weberovy hutě, když by skláři přišli na to, jak vyrábět barevné sklo. Víla tiše poslouchala a pak tiše pravila: „Jsi dobrý člověk a šikovný sklář, Petře. Proto ti dám radu. Poctivě pracuj, vydělej si peníze na dva zlaté prsteny. Ty pak hodíš do pánve a utavíš z nich rubín.“ Když Izerína domluvila, jako obláček zase zmizela.

Petr uposlechl a okamžitě se vydal na cestu. První práci, na kterou narazil, bylo lámání kamene. V lomu zůstal a těžce několik měsíců pracoval. Když nastala ta vytoužená chvíle, nakoupil za ušetřené peníze ve zlatnictví dva zlaté prsteny, zcela vyčerpaný a pohublý běžel směrem k Blatnému potoku.

Dorazil tam za tmy a právě včas, den před plánovaným vyhasnutím pece. Opatrně vzbudil Leontýnku zaťukáním na její okénko a po vroucím přivítání jí prozradil Izerínin plán na záchranu hutě. Společně se vkradli ke sklářské peci a ujištěni svou láskou vhodili společně dva zlaté prsteny do ohně. Zlaté kroužky, symbolické spojení lásky Leontýnky a Petra, splynuly v ohni s rozžhavenou sklovinou a za pomoci bytostí ohně vykonaly zázrak.

Na druhý den se chtěl Petrův otec, starý Vajsejtl, u pece naposled se sklářskou pecí rozloučit. Když na svou sklářskou pánev nabral sklo barvy krve nebo i záře slunečních červánků, vzkřikl: „Rubín, máme v pánvi rubín!“ Přiběhl i Weber a ostatní skláři, všichni užasli a hned se začali radovat, protože sklárna a jejich živobytí byly zachráněny.

Tu vystoupili ze svého úkrytu Petr s Leontýnkou a přislíbili všem prozradit tajemství rubínu, když Weber požehná jejich sňatku. A tak se stalo. Milenci všem prozradili, že hodili do ohně své snubní prsteny a bytosti ohně s Izerínou jim k tomuto zázraku a naplnění jejich lásky dopomohli.

A tak se na Blatném potoce konala slavná svatba a sklárna se proslavila rubínovým sklem – vytrvalosti symbolem a lásky dvou mladých lidí.

Nezapomeňte, že za každou krásou stojí příběh a že nic v horách není samozřejmé. Pokud žijete poctivě a umíte naslouchat bytostem lesa, zkuste se i vy usadit na jednom z kamenů a zaposlouchat, zda k vám nepromluví také nějaký ten vílí obláček…

Červená je symbolem… lásky, vášně k životu, síly a vitality.

Červené jsou… plamínky v očích bytostí ohně.

Červená může být… barva sluncem provoněných plodů – jahod, malin, třešní, jablek aj.; záře plápolajícího, teplo dávajícího a hravého ohně; barva temného rubínu či českého granátu.

Červené putování, obrázek se otevře v novém okně Červené putování, obrázek se otevře v novém okně Červené putování, obrázek se otevře v novém okně

Modré putování za zázračnou vodou

Naše stopy budou kopírovat šlépěje odvážného děvčete z Bedřichova, které se kdysi vydalo osvobodit na Trništi zakletou duši loupeživého rytíře Dornsta. Ten za svého života škodil mnoha lidem, chamtivě shromažďoval majetek na svém hradu a upsal se tímto zlu. Když nastal čas zúčtování, chtěl čerta obelstít, a to se mu nevyplatilo. Hrad rytíře byl zničen, obrostl trním a duše jeho byla zakleta. Bloudila zde v mnoha podobách, např. v podobě vlka, a naháněla lidem okolo strach. Přesto čekala na své vysvobození, které mohlo přijít pouze v čisté podobě odvahy, lásky a víry pomoci.

Dobří duchové se snažili pomáhat a ochraňovat každého, kdo do těchto míst zavítal s úmyslem osvobodit rytíře, chudým děvčatům přidávali do šátečků a zástěrek listí (to se pak doma proměnilo ve zlato). Víly, duchové a bytosti lesa společně s vílou Izerínou pak dokonce vyvedli na zemský povrch léčivý pramen a v okolí studánky nedaleko Trniště čekali na příchozí, přičemž je hostili zázračnou ochraňující vodou.

Jednoho dne dodala mladému děvčeti – Bedřišce – k cestě na Trniště odvahu vědma a léčitelka, stará zbožná Trudy, která žila v Bedřichově. Uměla zahnat nemoci a věštit budoucnost. (Dokonce, když její stříbrný zvonek v truhle zazvonil, věděla, kdy a do jaké chalupy přijde Smrt). Nyní však děvčeti poradila cestu na Trniště po Vysokém hřebeni, tam, kde mohla potkat koňské povozy s dřevem a sklem, a tam, kde mohla požádat o ochranu dobré duchy lesa. Nezapomněla přidat radu, jak při setkání s duchem rytíře Dornsta postupovat.

A tak se jedné letní noci Bedřiška rozhodla potichu z rodné chaloupky vyklouznout a vydat se podle rady staré Trudy ke zřícenině hradu. Dívka byla velmi odvážná, musela svůj strach překonávat s každým krokem, ale protože věřila v ochranu bytostí a v dobro a znala svůj cíl, byla rozhodnutá v cestě pokračovat. Když spočinula před černým stínem skal na Trništi, osvětleným jen měsícem v úplňku, spatřila vlka se svítícíma očima. Neváhala, ve své laskavosti sepjala ruce a vyslovila zázračnou větu: „Buď věčný mír a pokoj tvé duši“. V tu chvíli se les rozšuměl lehkým děěěěkuuuuuujiiiiiiiiii a vlk zmizel. Od té doby již nikdo rytíře ani jeho ducha nepotkal.

Modrá je symbolem... něhy, čistoty, odpuštění, důvěry a svobody.

Modré jsou… oči víl.

Modrá může být… životadárná a ochraňující voda, studánka, pramen; sklo, které se po Vysokém hřebeni převáželo povozy.

Modré putování, obrázek se otevře v novém okně Modré putování, obrázek se otevře v novém okně Modré putování, obrázek se otevře v novém okně

Zelené putování za tajemstvím stromů

Dnes vám prozradíme příběh neobyčejné jedle, která ještě před necelými sto lety stávala v Bedřichově naproti bývalé sklárně.

V dobách, kdy zdejší kopce pokrývaly temné lesy, a v místě, kde na samém okraji panské obory hraběte Clam-Gallase stávala na malém paloučku dřevěná myslivna, v těch místech žil spokojeně starý myslivec i se svou krásnou vnučkou Štěpánkou. V podkroví pak hostili mysliveckého mládence, hodného a milého učedníka Jakuba. A tak se stalo, že se Štěpánka s Jakubem do sebe zamilovali a plánovali s požehnáním dědečka svatbu.

Avšak na protějším kopci, na Trništi, žil ve svém hradě zlý rytíř Dornst, který chtěl získat spanilou dívku jen a jen pro sebe. Čekal na okamžik, kdy se mladý myslivec vydal za prací do lesa. Pak se převlékl za mnicha, a se špatným úmyslem děvče unést, odebral se navštívit myslivnu.

Když se po přívětivém přijetí dostal lstí do stavení, bylo už pozdě. Dědeček svou vnučku před zlým rytířem bránil, ale marně. Určitě by se Dornstovi povedlo unést Štěpánku na jeho hrad, kdyby zrovna v tu chvíli nesbírala v blízkosti myslivny léčivé byliny stará Trudy – místní léčitelka a vědma. Ta náhodou spatřila vše, co se odehrálo, a protože byla jasnozřivá, hned věděla, kde má Jakuba hledat a jak přivolat jeho kroky zpět k domovu. K tomu jí nepomáhal nikdo jiný než lesní zvířátka, která rychlostí jim danou úkol splnila.

Mládenec z lesů přiběhl právě ve chvíli, kdy zlostný rytíř posadil spoutanou a plačící dívku na koně a znovu vběhl do myslivny zahladit stopy po svém činu. Na kraji paseky stihla Trudy Jakubovi předat začarovanou lískovou větev i s jejím tajemstvím. On podle návodu bylinkářky máchl větvičkou a proměnil Štěpánku ve štíhlou vysokou jedli, aby ji před tím vším zlem ochránil.

Mezitím Dornst chalupu podpálil a spěchal za svým ohněm vyplašeným koněm do lesa v domnění, že spoutaná dívka jede stále v sedle. (O tom, jak to se zlým rytířem dopadlo, vypráví Modré putování za zázračnou vodou.)

Když se z myslivny začal linout černý dým a šlehaly plameny, odvážný Jakub ani na chvilku nezaváhal a vrátil se do chalupy pro starce. Při jeho záchraně však v plamenech ztratil lískovou větvičku, bez jejíž pomoci nebylo možné Štěpánku proměnit zpět v dívku.

Jakuba nikdy neopustila láska ke své milé, většinu času seděl pod jedlí a radil se s ní o všem, co měl na srdci, i o tom, jak se starat o les, vodu a zvěř. Protože láska v jeho srdci byla tak silná, dokázala jednoho svatojánského dne zlomit i kouzlo lísky a Štěpánka se stala duchem jedle. Přes den jí bylo dovoleno ve svém lidském těle žít život ženy vedle svého milovaného Jakuba, v noci proměněná v jedli pomáhala střežit les a vše živé v něm.

Když manželé společně prožili pěkný a naplněný život, stromová bytost v podobě dívky setrvávala v jedli dál až do té doby, než strom zaniknul…, a kdo ví? Třeba v těch místech žije dodnes.

Zelená je symbolem… pokory, lásky, štěstí, zdraví a vyrovnanosti.

Zelené jsou… oči stromových bytostí.

Zelená může být… uklidňující louka, životadárná Země, listy a jehličí jako to nejdražší zlato stromů…; sklo v barvě drahocenného smaragdu.

Zelené putování, obrázek se otevře v novém okně Zelené putování, obrázek se otevře v novém okně Zelené putování, obrázek se otevře v novém okně

Vytvořeno 25.11.2021 14:21:26 | přečteno 140x | tana