Zobrazit obsah

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

 

Facebook

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • Po polsku

Obsah

Sklárna Bedřichov - dějiny

Když Melchior z Rädern, majitel panství Frýdland, Liberec a Sidenberg na velikonoční pondělí (27. 3. 1592) obdařil zvláštním hornickým privilegiem Nové Město pod Smrkem, osm roků před tím založené, kojil se nadějí nejen na vydatnost cínových ložisek otevřených na Měděnci odr. 1756, nýbrž také na objevení ušlechtilých kovů, jak vysvítá ze závěru sedmého článku dotyčné listiny: „Podaří-li se dále požehnáním božím, že na mých panstvích a v horách se najde také zlato a stříbro, chci se v tom případě vhodným řádem a mnohými výsadami dle potřeby milostivý ukázati.“ Výsady byly uděleny po předchozí zralé úvaze a správném uvědomění, tedy v každém případě po vydaném dobrozdání znalce. „Posudek tehdejších vynikajících montanistů postrádal ale zřejmě vědecké odůvodnění, neboť radostné očekávání svobodného pána zůstala nesplněna.“ Za to však bohastství lesů v horách dalo podnět k založení průmyslového odvětví, jmenovitě výrobě skla.

R 1598 podal muž znalý výroby skla jménem Pether Wanderer (Wander) svobodnému pánu Melchiorovi z Rädernů žádost, aby mu bylo povoleno založiti podnik (osadu) „na jistém místě v horách panství libereckého, aby tam „průsvitné tabule vyráběti snad mohl“ a smluvený nájem „vyráběti popel.“ Žádosti bylo vyhověno a tak vznikla tři hodiny severovýchodně od Liberce, u pramenů Bílé Nisy, rozsáhlá skelná huť. (sklárna). Okolo této huti, která obsahovala četné dílny a byla nadána formálně osvobozovací listinou, vzrostla brzy celá ves, která dostala jméno Bedřichov, bezpochyby na paměť otce Melchiorova Bedřicha I., nebo jeho syna a Melchiorova bratra Bedřicha II. z Rädernů.

První písemný dokument o tomto založení, podstatě a zařízení je datován z r. 1602, tedy z doby, kdy Melchior z Rädernů již nebyl mezi živými. Jeho vdova Kateřina z Rädernů sjednala jako poručnice svého nezletilého syna Krištofa II. z Rädernů dne 25. 9. 1602 v Liberci s Petrem Wandererem o skelné huti v Bedřichově a k tomu připojenému lesnímu majetku kupní smlouvu tohoto znění:

„Známo a na vědomost dáváme všem, kteří tento dopis uvidí, čtou, nebo čísti uslyší, že dnes 25. dne měsíce září, byla nejbližší středa před Michalem běžného roku 1602, mezi urozenou hraběnkou a paní Kateřinou z Rädernů, rozenou Šlikovou, hraběnkou z Passova u Bílého Kostela, zemřelého urozeného pána Melchiora z Rädernů, svobodného pána a rytíře vdovou, vládkyní na Frýdlantě, Liberci a Seidenbergu, jejich milosti, jako zřízené otcovské poručnici atd. prodávající na jedné straně a ctěným Petrem Wanderem, mistrem sklářským z Bedřichova jako kupcem na straně druhé, byla sjednána dobrovolná, řádná a neodvolatelná smlouva takovovýmto způsobem a tedy: Urozená paní hraběnka ze své milosti upřimně, poctivě a neodvolatelně rozhodla za sebe, své dědice a potomky, zvláště ale za urozeho pána Krištofa z Rädernů, svobodného pána na Frýdlandě, Liberci a Seidelbergu jejich milosti mnohomilovaného syna a poručence, také za jeho dědice a potomní dědice, a prodává skelnou huť v Bedřichově na panství libereckém v horách ležící, spolu s kusem lesa, jak tento se prostírá počínaje mostem přes Loučenský potok až do Loučné (pravděpodobně onen most, kde se nyní dělí silnice na Liberec a Janov), pak až na Červenou říčku, dále až na české hranice (ještě roku 1645 se vyskytující název „české hranice“ vztahuje na Desfourské hranice) a odtud až u pustiny Nicol Preušlerovy anebo staveinštěm končící, ohraničeny a vyměřeny, které z větší části zesnulý jejich milosti srdečně milovaný pán a manžel blahé paměti od urozeného pána Zikmunda ze Smiřic, pána na Skále, Dubu, Ošici a Hodkovicích dědičně vykoupil a na sebe převedl, svrchu jmenovanému Petru Wandererovi, jejich milosti poddanému po zaplacení 800 kop míšeňských, každou po 60 groších nebo 70 krejcarech nebo po 30 českých bílých groších včetně vzato, kteroužto sumu kupující v osmi letech po sobě jdoucích, ročně 100 kop ve dvou lhůtách a to o Jiřím a Michalu, v každém termínu 50 kop uložiti, tyto peníze doručit do důchodu jejich milosti v Liberci a počínaje Jiřím následujícího roku 1603, tedy následovně až do konečného placení dotyčné sumy zůstává dlužen. Protože ale zvěčnělý, Jeho milost, dobře vzpomínaný, srdečně milovaný pán a manžel zesnulý svrchu jmenovaného kupce Petra Wandera asi před 4 roky několika svobodami a právy na této huti o obdařil, tedy její milost uznala k větší posile sesílení těchto svobod jeho, jeho dědice a potomky podle zákonitých zvyků v milosti vzpomenouti, uznati a oprávniti:

1. Za prvé má kupující Petr Wanderer se svými dědici a potomky v lesích k panství Frýdland a Liberec náležejícími právo a oprávnění pro svou nutnou potřebu páliti dříví na popel (k získání drasla-potaže pro výrobu skla) a téhož pro svou potřebu používati, naproti tomu všem ostatním, kteří by se v těchto horách opovážili pálit dříví, s patříčným důrazem učiniti přítrž a pokud by tito chtěli překročit zákaz nebo se pokusili o zašantročení popela má je vždy a všechny pokutovati 10 kopami, z nichž polovička bude pro dědičného pána a polovička pro kupujícího nebo majitele.

2. Za druhé jejich milosti dovoliti svobodně, aby kupující Petr Wanderer se svými dědici a potomky ve vodách a huti, říčka Nisa, jakož i v Kamenici, Blatné a Červené říčce mohl loviti ryby, dále však má rybolovu v ostatních vodách zanechati a týž úplně nechati na pokoji.

3. Za třetí dali jejich milost jemu a jeho dědicům plnou moc, aby pro sebe, své dělníky a cizí lidi, kteří tam někdy příjdou, vařili pivo, víno dováželi a čepovali, také dobytek poráželi a maso prodávali, pekli a měli volný obchod solí.

4. Za čtvrté jest oprávněn kupující, jeho dědicové a potomci postaviti a přístupnou učiniti mlýn a pilu na dříví pro udržování domácnosti a huti pro všechny, kdož k ní náležejí a tam bydlí, avšak kolik dříví on a druzí budou potřebovat nad množství zakoupené a vyměřené pro pilu, jsou povinni je od její milosti nebo mladého pána a jeho budovách dědiců koupiti a jim vždy zaplatiti.

5. Za páté má být mnohokrát vzpomínaný kupující se svými dědici a potomky, pokud on nebo oni by měli huť a ji potřebovali se svými spolupracovníky dělníky v huti vší a každé roboy osvobozen.

Za tato její milostí udělená osvobození a oprávnění má kupující Petr Wanderer se svými dědici a nástupci ročně složiti a doručiti 90 kop ve starém, s poplatky ze skla z tabule, odhadnuto na 25 kop ve shora vedených terminech, každého 45 kop vedle a do plného zaplacení kupní sumy. Jestliže však její milost složí poručenství a vzpomenutému jejímu milému synovi mladému pánovi by chtěla odstoupiti, má kupující nebo dědici a nástupci býti před všemi ostatními oprávněn páliti dříví, ale má jim být z 90 kop poplatků placených mladému pánu jejich milosti od frýdlandského úřadu sleveno 20 kop za používání popela z frýdlandských hor. Zatím však zůstávají nedodány 4 truhly průhledných tabulek skleněných, jež vzpomenutý kupující podle nejblitžšího zmírnění úroků měl dodati, navrhují mu je jejich milosti přeměnit na 52 kop, které je povinen on, jeho dědici a nástupci v nejbližších osmi letech v již vzpomenutých lhůtách ročně po 6 kopách 30 groších složiti a tyto peníze do důcodhu její milosti doručit.

V této koupi o svrchu uvedených svobodách chce paní hraběnka její milost za sebe, jeho milost syna a svěřence a také příští dědičné pány vždy pevně a zcela věrnou zůstati, také mistra novými povinostmi nechce zatěžovati, mojí její milosti potom přitisknutím urozené pečeti a vlastního podpisu potvrditi, často svrchu jmenovanému kupujícímu Petru Wandererovi placení obojího, kupní sumy a úroků ročně ve svrchu uvedených lhůtách řádně a včas doručiti a jinak, aby se mohl vždy prokázat vší poddanosti, poslušnosti s příslušnou potřebou sdělených svobod a snažil se za sebe, své potomky a vnuky rukou i ústy slíbiti.

Přitom byli přítomní urození, vzácní a poctiví, šlechetní a mužní Jiří Mazen zu Rückdorf, hejtman na Frýdlandě, Friedrich von Schwanig zu Ebersdorf, Mikuláš von Schwanig zu Hermsdorf, Christof Horn, úředník z Liberce, Kaspar Lippach, purkrabí na Frýdlandě, Christof Heutschel, purkmistr, Matyáš Knobloch, soudce, Kaspar Neumann, Peter Ulmann a Hanz Zimmermann, radové z Liberce, kteří na rozkaz její milosti viděli skelnou huť i s kusem lesa, vyměřili a podle slušného poznání ocenili.

Dáno v Liberci v roce a dni jak nahoře uvedeno L. S. Kateřina z Rädernů, vdova.

Bedřichov (1604 zvaný Friedrichswaldaw) měl řádu přiměřené právo v jehož čele stál „mistr huti“, se první z nich je jmenovaný Petr Wander. (Dne 9. 2. 1604 koupily obce Rýnovice, Světlov, Hraničná a Bedřichov od Bartela Truhláře „kousek z jeho statků“ za 100 kop, což bylo připojeno k nadaci Rýnovic) za přítomnosti Mat. Kratziga, rychtáře z Rýnovic, Matre Jäger, rychtáře ze Světlova, Hieronyma Lammela, rychtáře z Hraničné a Petra Wandera z Bedřichova spolu s přísadící (konšelé) a jedenácnici: Wanderer vedl provoz huti a vykonával úřad rychtáře 15 let a několik měsíců. Dne 28. 2. 1618 prodal s vrchnostenským povolením „skelnou huť spolu s pozemky a všechny k tomu statku příslušející svršky podle osvobozovacího listu mezi pustinou Kašpara Neubera, libereckou silnicí (cestou) a Červenou říčkou položenými zároveň s mlýnem…..jak to tu vše až dosud v užitku a potřeběl držel „svému synovi Jiřímu Wanderovi v celkové sumě 1500 kop.“

„Odtud bylo splatiti panství starý plat 150 kop ročně na nájemné i se 25 kopami. Naproti tomu vymiňuje si prodávající, po celý svůj život z každé polovice várky půl bečky piva z bedřichovského pivovaru, i na dobu 4 let střední dílnu na polovic, aby ji buď on sám neb řádný tovaryš mohl upotřebit na průsvitné tabulky okenní nebo dobré sklo“…… Přitom byli přítomni Václav Hermann a Michal Gerner, nejstarší této obce, Baltazar Kuntze, sklář z Rejdic, Kašpar Neuber a Jiří Wander z Bedřichova a skláři.

Jiří Wander prodal svoji huť již za 2 roky potom (25. 1. 1620) Janu Hänischovi za 1300 kop, z nichž „nejdříve se zaplatí panství nezaplacené peníze za kus lesa 125 kop, ročně na splátky po 25 kopách.) Tento Jan Hänisch je jistě totožný s mlynářským mistrem Hansem Hänischem z Bedřichova uváděným r. 1625. Jiří Wander se vystěhoval pravděpodobně do Mšena u Jablonce, kde skutečně r. 1627 žil sklářský mistr tohoto jména. R. 1630 a v příštích létech musela se zaplatit činže z hutě v Bedřichově 30 říšských tolarů. R. 1644 byl syn bedřichovského hutního mistra Pavel Hänisch v hostinci Krištofa Hoffmanna v Liberci probodnut dýkou lajtnantem Jakubem Kasperem. Dne 7. 3. 1644 přišli „bratří a přátelé zabitého Pavla Hänische a podali žalobu, v níž žádali „krev za krev.“ Při výslechu svědků se ukázalo však, že zavražděný byl opilec a násilník, který přítomné hosty ohrožoval sekyrou. Dne 11. 3. byl lajtnant Kasper vojenskou eskortou odveden z Liberce a současně všechna soudní akta byla poslána k vojenskému soudu. Jaký byl rozsudek, není známo. Hans Hänisch zemřel před r. 1649, neboť v tomto roce žádali všichni pozůstalí dědici zemřelého Hanse Hänische, bývalého mistra skelné hutě u hraběnky Dorotky Marie z Gallasu, vdovy po hraběti Matyáši Gallasovi a poručnice nezletilých synů Antonína Pankratia a Frant. Ferdinanda z Gallasu o potvrzení všech svobod a oprávnění spojených s hutí. Ač byla pochybnost o tom, že dědicové nebudou moci používat dosažených potvrzení práv původně získaných od dřívějších majitelů vrchnostenského práva od Kateřiny z Rädernů, tedy od Krištova z Redernů, od hraběte Waldštýna a od general-hejtmana Matyáše hraběte Gallase, bylo jejich žádosti vdovou posléze jmenovaného výnosem z 31. 10 1649 přece milostivě rozhodnuto, zvláště s přihlédnutím k tomu, že se žadatelé dobrovolně přihlásili „ke vděčné prohlídce a prozkoumání za tak dlouhou dobu při tolika prošlých změnách příslušnosti vrchností potvrzení zanechaných vymožených svobod“ zaplatili do Libereckého důchodu 300 zl. rýnských. Přitom bylo majitelům huti dáno na srozuměnou, aby na to pamatovali, že přiznaná práva ve čtvrtém a pátém bodu kupní smlouvy o mlýnech a vykonávání roboty „již déle nebudou rozšiřovati, že majitelé již nesmí, jak se dříve dálo bez poukazu a svolení hejtmana zmocnit se a odvážet okolo stojící lesy.“ Podle této úpravy převzal ještě r. 1649 huť syn Hanse Hänische Kašpar Hänisch. (Dne 3. 9. 1654 byli zapsáni Kristian Hanisch, výrobce skla v Bedřichově a manželské hospodyně počestného umělce pana Kašpara Hanische z Bedřichova kmotry při křtu Jana Jindřicha Schüzera ve Mšeně.)

Podle kupních podmínek z r. 1602 byl oprávněn tehdejší mistr hutní, jak na libereckém, tak i na frýdlantském území páliti dřevo k výrobě, protože tento bod přivodil nesnáze, když r. 1662 hrabě Matyáš Gallas prohlásil jeho t. j. mistra hutního, jeho synům v novém přípise, že hrabě Frant. Ferdinand převzal panství Liberec a hrabě Antonín Pankracius panství Frýdland. Tehdejší mistr huti Kašpar Hänisch jako poddaný libereckého panství sice obvyklé uznání práva v lesích libereckého panství si vymohl, ale pokud se týče získávání popele „v pohořích náležejících k panství frýdlantskému opominul a musel tedy se v této záležitosti obrátiti s neuctivější žádostí na hraběte Antonína Pankracia, která mu byla 28. 8. 1667 s výhradou povolena a v rozhodnutí hraběcím čteme: „Ačkoliv nyní takovéto příslušné žádosti vyhověti nemůžeme býti vedeni nespravedlivou úvahou, zatím co nynější Prosenor po vykonaném bratrském dělení majetku se u nás hlásil a patřičné uznání dřívějších výhod, což se však nestalo, tedy jsme přece oba případy potvrdili a uznali s následující podmínkou, že na tom získanýý nájem 20 kop na oba stanovené terminy se odvede do Frýdlandu a jim toto udělené privilegium nás v žádném případě nezavazuje k prejudici nebo némá být špatně vykládáno, ale má se uskutečnit, když by on Kašpar Hanisch nebo jeho (dědicové) a budoucí nástupci se dopustili zatajení odvozu dřeva, jak vpředu uvedeno, nebo také pod záminkou pojmenování popela se obvykle rozumí a něčeho jiného, co s tím přesně nesouvisí, titiž nejen k příslušnému trestu podléhají, ale tato jim přiznaná nadlepšení jim budou zrušena a úplně odňata. Ještě v temže roce žádal o zásah majitele panství frýdlandského proti frýdlandskému důchodu o zaplacení nájmu. Hejtman Josef Friedrich Geutter totiž dne 30. 11. 1664 k tomu připsal 15 kop t. j. uložených 20 kop nájemného zvýšil na 35 kop, což mistra hutního oprávnilo podat ztížnost ke hraběti Pankraciovi Gallasovi. Rozhodnutí vyznělo tak, že prozatím má zůstat v platnosti nařízení hejtmana ale hutnímu mistru však se ponechává na vůli, aby předložili opis smlouvy sjednané kdysi s Kateřinou z Rädernů, načež pak se rozhodne, co je správné. Nové podání učiněné Hanischem mělo žádoucí výsledek, neboť hrabě 7. 11. 1667 rozhodl, že to ponechává při dosavadním ročním najemným 20 kop.

R. 1689 prodal Kašpar Hänisch huť i s příslušnými pozemky panství, které ji 6 let později prodalo Bohumíru Hänischovi. Po smrti tohoto majitele se provdala vdova r. 1706 za jistého Eliáše Lehmanna, kterému také kupně přenechala huť. Podle záznamu ve farní pamětní knize v Šumburku byla „skelná oficina“ (huť) v Bedřichově 27. 7. 1711 „ohněm strávena.“ Eliáš Lehmann prodal „ohněm těžce poškozenou“ a jen nouzově znovu opravenou skelnou huť i s pozemky huti svému zeťovi Danielu Josefu Vatterovi, který již 1717 jako mistr hutě žil v Bedřichově. Tohoto roku se mu narodil syn, který již při křtu obdržel jméno Jan Josef. Mistr hutě Daniel Josef Vatter zemřel před r. 1739, neboť 22. 1. 1739 prodala jeho vdova Viktorie za přítomnosti plnoletých dědiců a zetě Jana Jakuba Jägra huť, hospodářství s mlýnem a všemi svobodami a právy za 1600 kop nejstaršímu synovi Janu Josefu Vatterovi. Smlouva o této změně majetku sepsaná na zámku v Liberci správcem úřadu Lorencem Valentinem Nachtigalem, podepsaná písařem Gottfriedem Josefem Hanischem a hospodářským písařem Josefem Siebeneickerem, jejíž originál je v námeckém archivu ve Frýdlandě, podává zprávu o rodiných poměrech rodiny Vatterovi a o příjmech a břemenech majetkových. Podle ní zanechal Daniel Josef Vatter z manželství se svou ženou 6 dětí, z nichž 3 syn a nástupce v majetku Jan Josef Vater a dvě vdané dcery byli svéprávnými; syn Daniel Josef a dcera Marie Josefa (16 roků stará) a Marie Hana (11 letá) nebyli plnoletými. Právo na vaření piva, dříve spojené s majetkem, již nebylo přiznáno, pivo muselo být kupováno z libereckého panského pivovaru, ale sud piva byl o 1 zlatý prodáván laciněji pro vzdálenost od města. Dosavadní naturální výměnek zemřelého mistra Kašpara Hänische, zejména užívání pole položeného při silnici vedoucí do Liberce, byl vyhražen vrchnosti, ale přece bylo ponecháno majiteli huti právo tyto pozemky za roční nájemné 6 zlatých používati nebo za 100 zlatých je z výměnku vykoupiti. Poplatky, které se měly platit za skelnou huť do panského důchodu, byly až do konce června 1740 stanoveny částkou 70 kop nebo 81 zlatých krejcarů, od 1. 7. 1740 stanoveny na 100 zlatých, naproti taom důchodu ve Frýdlandě stanovený poplatek ročních 20 kop za pálení dřeva v lesích panství frýdlandského prominut již 29. 10. 1734 pokud se majitel huti zřekne pálení dřeva v lesích panství frýdlandského. V době změny majetku r. 1739 bylo v Bedřichově 17 malých zemědělců, jejiž majitelé museli majiteli huti odpracovat 222 dní roboty, a to vdova po Janu Jiřím Simonovi a Gottfried Simon po 10 dnech, Jan Kr. Hanisch, Jiří Hanisch, Josef Harsche, Jan Krištof Möller po 12 dnech, Eliáš Henrig, Jan Christian Krause, Jan Chr. Streit, vdova po Janu Krištofu Köhlerovi, Jan Adam Ullrich, Hans Krištof Hänisch, Antonín Langer, Eliáš Lämann, Gottfried Lämker, Jan Bärdl a vdova po Danielu Krauseovi po 14 dnech. Usedlí podruhové, jejichž počet nebyl stálý, byli povinni každý 4 dny ruční roboty. Dne 1. 7. 1751 získal Jan Josef Vatter kupem za 100 zlatých svvrchu uvedený t. zv. Hanišův výměnek od vrchnosti a tím se zbavil dosavadního ročního poplatku za užívání v částce 6 zlatých ročně.

Jan Josef Vatter oženil se s dcerou Floriána Hänische Annou Rosinou. Měl již od r. 1747 dům v Liberci (č. 181-1), kde měl zařízený obchod se sklem. Obchody v huti se nedařily dle přání, nastaly nejvýš nepříznivé poměry pro obchod se sklem, ceny klesaly a odbyt skla by stále obtížnější. Tehdy se rozhodl Vatter, který velmi trpěl obchodní stagnací, že prodá skelnou huť v Bedřichově, což se také stalo r. 1752. Vatter byl již po léta v čilém obchodním styku s mistrem sklářem s Josefem Kittelem, majitelem skelných hutí v Chřibské, Falknově a jeho syn stejného jména stal se majitelem huti a statku v Bedřichově. Dne 18. 3. 1752 oznámil Jan Josef Kittel, poddaný panství hrabat Kinských, že chce koupit skelnou huť v Bedřichově „až na milostivé svolení od Jana Josefa Vattera a žádal o průkaz věrohodnosti k tomu účelu, aby se ohlásil u hraběcího pána v Praze osobně. Po třech měsicích byl proveden převod majetku, načež kupující mezitím byl propuštěn z poddanosti panství Sloup a byl přijat na panství Liberec. Dne 26. 6. 1752 v Liberci skončilo jednání a Jan Josef Vatter prodal Janu Josefu Kittelovi, synu stejnojmenému mistru sklářskému ve Falknově „svoji skelnou huť v Bedřichově dosud v jeho majetku se nacházející i tam se nacházejícím mlýnem a se všemi k tomu patřícími výhodami, dávnými svobodami a právy atd. za cenu 2000 zlatých rýnských. S matkou prodávajícího, vdovou Viktorií Vatterovou, pro kterou byl vyhražen materiální výměnek a jistý podíl na výrobcích skelné hutě, která se však mezitím zase vdala, dohodl se kupující na tom, že jí nabídl namísto dosavadních poplatků ročně zaplatit substituční poplatek 20 zlatých. Oproti vrchnosti převzal závazek, že po případě, že by mu bylo dovoleno páliti dříví na panství frýdlandském, zaplatí dřívější nájem 20 kop, dále povinnost, že nabídne panství svůj majetek ke koupi, bude-li je někdy chtít prodat. Služebnosti bedřichovských poddaných a dávky zůstaly nadále v dosavadním rozsahu, jak jich požíval, případně ukládal prodávající.

Jan Josef Vatter odstěhoval se po prodeji hutě zpět do Liberce, kde dále prodával sklo ve svém domě. Ale vedlo se mu velmi špatně, stále víc a více upadal do dluhů. Zemřel dne 14. 3. 1763 ve stáří 46 let a zanechal ženu a děti v tak ubohých poměrech, že soused obecní starší Ondřej Günzel, musel jí půjčiti na pohřeb 10 zlatých. Vdova Anne Rosina Vatterová chtěla si pomoci a prodala od svého domu stáj a kolničku se dvěma lokty pozemku sousedu Antonínu Ludvíkovi za 86 kop čili za 100 zlatých. Dům však již nemohla zachrániti. Věřitelé útočili a tak 31. 12. 1766 liberecký magistrát prodal „ex officio“ (z moci úřední) v kridě (v úpadku) propadlý a již 2 roky každému volně ke koupi nabízený dům zemřelého Josefa Vattera za 771 kop 30 krej. a nebo za 900 zlatých sousedu Ant. Ludvikovi. Dům byl zadlužen 2286 zl. 48 krejc., sklářský mistr Jan Josef Kittel vyšel naprázdno s 1322 zl. 44 kr. Příbuzní Vatterovi jsou ještě delší dobu jmenováni při bedřichovské huti, tak 1764 mistr sklář Josef Vatter; prý byl totožný s Danielem Josefem Vatterem bratrem bývalého majitele huti Jana Josefa Vattera.

Jan Josef Kittel, který převedl bedřichovskou huť ve svůj majetek, bydlel tu nějakou dobu a přivedl huť zase do dobrého chodu. V létech 1756 – 1757 vystavěl na pozemku Libereckého panství novou huť, zvanou „Nová louka.“ Ale již po několika létech jej opustilo štěstí, provoz v bedřichovské huti byl zastaven. Když byla nabídnuta k prodeji, koupil ji i huť na Nové louce „aby tu neuviděl se usadit nějakého cizince r. 1769 Leopold Jan Riedel, mistr v Antonínově (nyní v Josefodole) a Karlově, obě za 6500 zlatých pro svého bratra Františka Antonína Riedla, který se současně oženil s dcerou Jana Josefa Kittela Marii Annou, bydlel na Nové louce a brzy obě hutě přivedl do rozkvětu. Když zemřel r. 1780, převzal Leopold Jan Riedel za své pohledávky huť na Nové louce pro svého syna Antonína, jemuž ji brzy prodal. Bedřichovskou huť se statkem přenechal s ohledem na zanechané sirotky svého bratra vdově, která se r. 1782 provdala za Antonína Jana Krause z Bílého Potoka, který na to dále prováděl práce v huti.

Tento Krause byl v r. 1785 obžalován Leopoldem Janem Riedlem u vrchnosti, že z lesů patřící dědicům poráží více dříví než potřebuje pro práce v huti, pro domácnost a pro stavby, čímž velmi zhoršuje stav porostu. Vrchnost poté rozhodla, že každoročně pro huť smí porazit jen 550 sáhů štěpin, pro domácnost 50 sáhů palivového dříví, také k opravě nyní stojících budov smí se porazit jen nutné stavivové dříví. Krause však asi patrně špatnými poměry v obchodě donucen, porážel a prodával více dřeva, neboť našlo se ještě další rozhodnutí ve stejné záležitosti z r. 1787. V r. 1789 podali tři mistři skláři z Kristiánova, Nové louky a Bedřichova společné oznámení na c. k. krajský úřad „tak jako v přítomných válečných dobách velké poškození lodi při prodeji jejich skleněné výroby trní, tak také, protože vývoz potaše je do cizích zemí dovolen a cena za cent stoupla až na 13 zlatých, tudíž prosíme, aby tato věc byla sdělena na vyšších místech, aby vývoz potaše již dále nebyl dovolen, čímž by cena její klesla a zdejší skleněné zboží by tuto výhodu si podrželo proti cizozemskému zboží. Žijeme proto v největší naději a ve vši úctě. Veleslavnému c. k. krajskému úřadu poddaně nejposlušněji“ (podpisy). Žádost byla vyřízena zamítavě.

Za špatných obchodních poměrů těžko se mohl Krause probíjet. V r. 1789 byla předložena žádost o zabavení předmětů, v níž mimo jiné předměty uvedeny „kapesní hodiny, porcelánový a fajancový příbor, stříbrné ostruhy a jezdecký postroj, ekvipáž, pušky,“ které jsou sepsány jemu a ne do pozůstalosti náležející. Rok předtím – 1788 poslal Krause říšskému hraběti Kristianu Filipovi z Clam-Gallasu žádost, aby na „trochu zpustlý statek, který má asi 58 korců 1579 2/6 čtvereč. Sáhů dovolil prodati pro nové osídlení těm, kteří chtějí bydlet, aby tak mohl zaplatit dluhy ve prospěch sirotků.“ K žádosti připomenul, že „pak ještě zbude u hospodářství 498 korců 188 čtvereč. Sáhů polí a půdy.“ Zdá se, že prodej nebyl povolen. Tento pozemek skelné hutě o větší rozloze než 550 korců sahal podle ústního podání od Scholzerei č. 28 až k Červené říčce.

Krause zemřel r. 1795. Vdova vedla podnik dále sama, až r. 1801 v zimě byla nalezena zmrzlá nedaleko svého příbytku. Tato paní se uvádí také ve spojitosti s pověstí o poutním místě Dornst.

Sklárna v Bedřichově se blížila ke svému konci. Zprvu vedl podnik Jan Josef Paudler, obchodník z Polevska a švakr dědiců Frant. Antonína Riedla; byl ženat s Rosálií dcerou Frant. Antonína Riedla, narozenou r. 1773; jmenem dědiců podnik dále, ale Frant. Riedel (nar. 1770), nejstarší ze sourozenců, který měl převzít huť, odstěhoval se do Uher a založil tam sklárnu a na jeho žádost prodal druhý bratr Josef (nar. 1778), který se věnoval lesnictví, r. 1807 co nejrychleji huť a statek za 20.000 zlatých libereckému panství. To převzalo lesy do vlastní správy; Scholzerei (obydlí mistra skláře) prodalo Františku Riemerovi z Harcova, od něhož je ještě téhož roku koupil za 2.200 zl. František Porsche z Nového Harcova, mlýn s příslušnými pozemky získal za 1300 zlatých Augustin Hübner z Hraničné. („Mlýn statku sklárny“ shořel v noci 29. 12. 1805 „aniž se zjistilo, jak oheň vznikl“.)

Syn Josef Riedl byl nějaký čas ve službách Desfourských (hraběte Desforue) a stále doufal, že se dostane do služeb Clam-Gallasova panství na místo vrchního lesního za to, že lacino prodal vrchnosti bedřichovský statek při huti, ale marně. Od let čtyřicátých až do své smrti v r. 1856 byl v Kristianově zaměstnán jako dozorce nad lesními dělníky a znám pode jmenem „strýc Riedl.“ Jan Josef Paudler odstěhoval se svou rodinou také do Uher; jedna dcera Antonína Riedla Marie Anna – provdala se za Augustina Gottfrieda Wemme ze Zhořelce – protestanta.

Huť zůstala po prodeji bez provozu a časem úplně zašla. Stopy její jsou patrny ještě nyní pod budovou staré Schozerei č. 28, kde je v louce kopec zvaný „Hasící kopec“.

Upomíná-li na tuto huť stezka, táhnoucí se po Vysokém hřebenu k Hraničné zvaná „Hutní cesta“ jest nejasné. (Cesta jdoucí od Rýnovic přes Strážní kopec k Hraničné se také jmenuje „Hutní cesta“ a je pokračováním dříve jmenované stezky.) Podle ústního podání prý byla druhá huť nedaleko hospodářství č. 21 (Václav Klamt), která však prý zašla již za války třicetileté. Přesně sice není dokázána existence druhé skelné hutě v Bedřichově, ale zdá se, že stará tradice má historický podklad, neboť v prvé půli 17. století vedle hutního mistra Hanse Hänische několikrát se jmenuje sklářský mistr Hans Schützer v Bedřichově (poprvé r. 1603). Jemu se tu narodil 31. 8. 1625 syn Jan, 12. 3. 1627 dcera Justina, 19. 3. 1629 dcera Anna a 24. 9. 1631 syn Jeremiáš. Pravděpodobně přesídlila rodina tohoto výrobce skla později (snad po zrušení, případně požáru bedřichovské hutě) do Mšena u Jablonce, kde se r. 1652 uvádí sklářský mistr Hans Schütze.

Kromě huti v Bedřichově zrušené r. 1807 vznikly v obci dvě další huti – Nová louka a Kristianov, o nichž bude ještě zmínka.