Zobrazit obsah

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

 

Facebook

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • Po polsku

Obsah

Rok 1990

Rok 1990 beze vší pochybnosti patří mezi průlomová období dějin našeho státu. Po více než 40 letech vlády diktatury Komunistické strany Československa byl prvním demokratickým, od svého prvního dne vstupujícím do zcela jiného světa než rok předchozí. S nadějí na lepší život, hlavně svobodný, ale také odpovědný, možná náročný, ale s neodiskutovatelným příslibem do budoucna. Sen mnoha generací se splnil, zhroutil se totalitní režim, který ovládl Československo v roce 1948, když předtím kromě krátkých tří let svobody republiku děsil prapor nacismu – oba režimy zvrhlé a hrůzné, obrácené proti vlastnímu lidu, proti jakémukoli odporu, projevům svobodomyslnosti, individualismu a demokratickým hodnotám. Komunistická diktatura se již několik měsíců před naší zemí zhroutial v Maďarsku a Polsku, měsíc před Československem také ve východním Německu a po brutálním a trestuhodném útoku StB na demonstraci studentů v Praze na výročí zavraždění studenta Jana Opletala nacisty se demokratické síly zvedly ke konečnému odporu a za okamžité podpory široké veřejnosti se podařilo skomírající režim, který již neměl prakticky žádnou podporu (jeho hlavní patron, Sovětský Svaz, procházel také rozsáhlými změnami a nebyl ochoten stát za udržením moci KSČ), donutit vzdát se nedemokraticky držených pozic. Během několika dní se struktura totalitního státu zcela sesypala, což podpořily statisíce a možná miliony lidí v ulicích, nekompromisně požadující konec vlády jedné strany. Symbolem pádu diktatury se stala volba Václava Havla prezidentem ČSSR těsně před koncem roku 1989, dne 29. prosince.

Rok 1990 pak byl rokem zásadních změn – příjemných i nepříjemných, tak jak to při úplných politických a společenských proměnách bývá. Zhroutila se železná opona a už v posledních dnech předchozího roku statisíce lidí nedočkavě překročily hranice do sousedního Rakouska, aby se poprvé v životě podívaly na „západ“. Kontakt se svobodným světem zcela nenávratně „škrtl z mapy Evropy“ tzv. východní blok a stejně jako ostatní středoevropské země, i Československo se začalo transformovat ve všech směrech.

Určitě nejvýznamnější byla transformace politická. Byla zrušena vláda jedné strany – vedoucí pozice KSČ – a zákonnými změnami nastolen pluralitní, tedy demokratický politický systém. V březnu došlo k podstatné výměně poslanců federálního shromáždění (odešli KSČ, do svobodných voleb byli nahrazeni zástupci Občanského fóra v Čechách a na Moravě a Verejnosti proti násiliu na Slovensku) a v červnu k prvním svobodným volbám v zemi po roce 1948. Zákony byl stanoveno, že volební období bude 2 roky, následně se volilo vždy již na 4 roky. Zásadní politický vliv v republice převzalo Občanské fórum, během roku a v dalších letech se začalo rychle rozrůstat politické spektrum o strany a politická sdružení, z nichž některá v pozdějších obdobích zanikla a některá pevně zakotvila na politické scéně.

V březnu došlo k zásadní ústavní změně – bývalá Československá socialistická republika byla přejmenována na Československou federativní republiku. Brzy se ozvaly národnostní požadavky, zejména ze Slovenska, takže název státu byl změněn na Českou a Slovenskou federativní republiku. Změněny byly státní symboly, transformovány nebo nově vytvořeny byly důležité zákony, směrující zemi k demokracii. Stát řídila tzv. Vláda národního porozumění (od 10. prosince 1989), která dovedla zemi ke svobodných volbách. Následná vláda nesla označení Vláda národní oběti (předsedou obou vlád byl Marián Čalfa). 5. července byl prezidentem Československé federativní republiky zvolen Václav Havel.
Mezi důležité události patří také změna mezinárodní politiky – prezident Václav Havel od počátku svého mandátu hojně cestoval na zahraniční návštěvy s cílem co nejdříve obnovit diktaturou zpřetrhané mezinárodní svazky – mezi nejdůležitější jeho první cesty patřila návštěva Spojených států amerických a pozdější návštěva amerického prezidenta u nás, stejně jako vzájemné státní návštěvy všech důležitých světových a našich politiků. Stejně důležité bylo první vyřčení ochoty napravit historické nesrovnalosti mezi Československem a Německem, resp. Rakouskem a Maďarskem. Dříve nepředstavitelné a širokou veřejností vřele přijaté byly návštěvy tibetského dalajlámy a papeže Jana Pavla II. Národem vymodleným potom byl konstruktivní dialog a následný odchod sovětských vojsk z území Československa.

Nezbytné bylo zcela změnit ekonomiku země. Začala být připravovaná hospodářská transformace, zejména přechod k soukromému vlastnictví a podnikání. Započal dlouhý proces restitucí, tedy návratu majetku soukromníkům, kteří o něj byli okradeni komunistickým režimem, a privatizace, která státní majetek převedla do soukromých rukou. Země se postupným procesem vymanila z vlivu RVHP a orientovala se na tržní hodnoty a připojovala k organizacím na nich stojícím – neprodleně začala spolupracovat s Evropským společenstvím, Severoatlantickou aliancí (předtím ukončila spolupráci s Varšavskou smlouvou, která zanikla) a dalšími mezinárodními organizacemi. S tím souvisí také vznik řady občanských, ekonomických a dalších uskupení, jejichž existence dřív nebyla možná nebo byla násilně potlačována (např. Skaut, Odborový svaz).

Zrušeny byly totalitní organizace jako StB, Národní fronta nebo již na konci předchozího roku Lidové milice. Samotná KSČ (později přetransformována v KSČM) nebyla zakázána, byla vytlačena nově vzniklými stranami, které převzaly zásadní vliv na dění ve státě, ve všech svobodných volbách však získala tolik hlasů, že dále působila v zákonodárných shromážděních. Ve snaze o vytlačení bývalých příslušníků či spolupracovníků StB z veřejných funkcí byla vysokým funkcionářům v demokratickém státě nařízena tzv. lustrace, která měla prověřit jejich minulost.

A jestliže máme hledat jeden symbol přechodu do demokracie z hlediska obcí a měst, jistě je jím bývalý Gottwaldov, který prvním dnem roku 1990 vztyčil nikdy nezapomenuté jméno Zlín.

Po krátkém shrnutí zásadních porevolučních událostí se v kronice můžeme vrátit do Bedřichova, který se následkem pohybu dějin začal také měnit. Nejdůležitější však bylo 1. srpna osamostatnění Bedřichova (obnovení MNV), který v letech 1980 – 1990 úředně patřil do Janova nad Nisou. Symbolicky tak Bedřichov získal vlastní identitu zpět právě v době, kdy se měnila celá společnost, celý stát a polovina Evropy. Do dalšího dění tak mohl vstoupit v novém kabátě a s otevřeným obzorem.

.

Obnovení MNV Bedřichov

Obec vznikla 1. 8. 1990.

20. 7. byl zvolen starosta, p. Vokatý. Tajemnicí zvolena paní Pilzová, zvoleno dalších 5 členů rady – p. Groh, p. Kunc, p. Bartoň, p. Martínek, paní Nieweltová).

V listopadu bylo zvoleno zastupitelstvo – ve složení paní Pilzová, p. Černý, p. Dvořák, p. Dostál, p. Kunc, p. Kahan, p. Kuchař.

Starostkou byla zvolena paní Pilzová, zástupcem p. Dostál.

Bylo dohodnuto, že obecní rada se bude scházet 1 x za 14 dní – v pondělí v 17. hod.

První řešené úkoly – dohoda o opravě budovy MNV, dohoda s JZD Lučany o protahování silnic, účast na školení o privatizaci a o chodu MNV, příprava na sčítání lidu v roce 1991, projednání umístění policejní stanice v obci, projednání povolení hracích přístrojů v obci, dohoda o zástupci obce v okresním shromáždění (společně s Janovem).

.

Svobodné volby 8. – 9. 6. – první demokratické volby po více než čtyřiceti letech

Sněmovna lidu FS

Hlasovalo 96,79%. Zvítězilo Občanské fórum 53,15%, KSČ 13,48%, KDU 8,69%, Hnutí za samosprávnou demokracii – Sp. Mor. a Sl. 7,89%, následovaly další strany, které nedosáhly 5%.

Sněmovna národů FS

Hlasovalo 96,79%. Zvítězilo OF 49,96%, KSČ 13,80%, KDU 8,75%, Hnutí za samosprávnou demokracii – Sp. Mor. a Sl. 9,10%, další strany pod 5%.

Česká národní rada

Hlasovalo 96,79%. OF 49,50%, KSČ 13,24%, HSD-SMS 10,3%, KDU 8,42%, další strany pod 5%.

.

Nekonala se Jizerská padesátka

Ač každý doufal, že se něco takového již nestane, letos musela být opět pro nedostatek sněhu zrušena Jizerská padesátka. Smutný leden bez sportovců i návštěvníků postihl tratě Jizerských hor již podruhé, navíc jen dva roky po první takové nepříjemné události. Počasí se ale poručit nedá a je možné se jen smířit s nepřízní přírody a s optimismem hledět k dalším ročníkům.