Zobrazit obsah

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

 

Facebook

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • Po polsku

Obsah

Rok 1989

Ať se již podíváme do kteréhokoli kronikářského díla v libovolné obci České republiky nebo na Slovensku, pro rok 1989 bude nejdůležitější událost, nebo lépe řečeno jejich soubor, stejná. Listopadové události začínaly již demonstracemi v roce 1988 a v lednu (na výročí upálení Jana Palacha) a v srpnu (připomínka sovětské okupace) 1989, kdy brutální a bezohledné zásahy proti demonstrujícím, dožadujícím se dodržování lidských práv, zavedení principů demokracie a otevření se ostatnímu světu, nikoli jen komunistickému, pomalu ale jistě posiloval dlouhé roky trvající odpor obyvatel republiky proti totalitnímu režimu Komunistické strany Československa. Režim se sice tvářil, že stojí pevně na nohou a tvrdě se vypořádá s každým odporem, byl to ale sebeklam. Socialismus je již na začátku roku zhroutil nebo transformoval v Polsku a Maďarsku, pohřební zvon mu na podzim vyzváněl v NDR a počal se ozývat také v Bulharsku. Například východoněmecký bezohledný diktátor Honecker si hodlal vynutit poslušnost lidu střelbou do demonstrantů, naštěstí však jeho rozkazy byly ignorovány, takže proces demokratizace ve východním Německu nebyl utopen v krvi jako v létě stejného roku v Číně, kdy byli na náměstí Nebeského klidu v Pekingu naprosto neslýchaným způsobem povraždění studenti demonstrující za zvolnění poměrů.
V českých zemích se situace během roku dramatizovala. Na začátku roku 1989 byl odsouzen k mnohaměsíčnímu vězení dramatik a vůdčí osobnost protestu proti totalitě Václav Havel, v polovině roku organizace Charta 77 zveřejnila prohlášení Několik vět, upozorňující na totalitní praktiky Komunistické strany Československa. Během podzimu obyvatelé prozatím komunistického státu na západních rádiích poslouchali dramatické zprávy o hromadném útěku východních Němců přes Maďarsko na západ, o změnách v Maďarsku a v Polsku, až konečně 9. listopadu o události epochálního významu – pádu Berlínské zdi, symbolu studené války mezi komunistickým blokem a svobodným světem.
O osm dní později, dne 17. listopadu, udělali českoslovenští komunisté konečnou chybu. Státní bezpečnost krvavě rozehnala pokojnou demonstraci studentů, kteří šli uctít památku Jana Opletala, zavražděného nacisty, a přitom vyjádřili hlasitý nesouhlas s neudržitelnými poměry v zemi. Dovolit si fyzicky zaútočit na studenty právě ve výročí Opletalovy smrti (KSČ tím nechtěně ukázala, jak moc má její vláda společného s nacisty), brutálně zmlátit sotva odrostlé děti, to si už československý národ, jednou nohou ve svobodném světě (nejbližší komunistický režim zůstal v Rumunsku !!), od totalitní vlády líbit nenechal. Prakticky od druhého dne po masakru na Národní třídě se v centru Prahy každý den scházelo více a více lidí a v několika málo dnech statisícový dav již nežádal, ale tvrdě vyžadoval okamžité odstoupení zodpovědných lidí a konec vlády, která dopustí a mnohokrát se dopouštěla takových a ještě mnohem horších věcí. Již 19. listopadu se ustavilo sdružení – Občanské fórum – vedené aktivisty Charty 77 a dalšími občansky činnými osobnostmi – a až do svobodných voleb v roce 1990 se stalo vůdčím sdružením lidí bojujících proti totalitě a pomáhající rozpustit její struktury. Pouhý týden po událostech na Národní třídě byla již revoluce tak v pohybu, že vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem Jakešem odstoupilo ze svých funkcí, což vzbudilo obrovskou radost mezi lidmi. Přesto se jich v dalších dvou dnech sešlo skoro po milionu na demonstracích na Letenské pláni, kde, jak je dnes vidno, definitivně odzvonilo komunistické diktatuře v Československu. V pondělí 27. listopadu proběhla generální stávka (kterou připravily právě letenské demonstrace), které se zúčastnil prakticky celý národ, a bylo nad slunce jasné, že režim již nemá šanci na opětovné vzchopení se. 3. 12. sice premiér Adamec vyhlásil novou vládu, opět složenou v drtivé většiny z komunistů, ta ale o 4 dny později musela v trapnosti abdikovat a uvolněné pozice provizorně nahradili lidé aktivní během politických a společenských změn. Pojmenovali se „Vládou národního porozumění“ a stanovili si cíl dovést zemi do svobodných voleb. Definitivním koncem vlády komunistů v Československu se stala volba nového prezidenta dne 29. 12. 1989, kterým se stal Václav Havel.

Následný rok 1990 byl obdobím zásadních společenských transformací, od základu se změnila celá řada věcí. To si však již nechme na další kronikářský zápis. Závěrem si dovolujeme vzpomenout na občany Rumunska, kteří se na konci roku 1989 také zbavili komunistické diktatury, která se v jejich zemi změnila v hrůzovládu. Několik set lidí porážku diktátora Ceaucesca zaplatilo životem, vzpomínejme na ně s tichou úctou…..

.

.

Události ze života v Bedřichově

Jizerská padesátka

Po předchozím ročníku, kdy se Padesátka kvůli nedostatku sněhu musela zrušit, prožili lyžaři 29. leden ve spokojenosti. Podmínky sice nebyly nejlepší, trať se musela nahazovat a sníh byl umrzlý, ale jelo se ! Přihlášených bylo 6 383, mezi nimi tradičně množství cizinců, kterým dominovali sportovci z NDR, ale více nám už řekne Jiří Langer, autor knihy Jizerská 50, ze které do sekce kroniky, zabývající se Padesátkou, čerpáme: „1270 z NDR, 120 z Polska, další z Itálie, SRN, Finska a také početná skupina leningradského klubu veteránů. Nakonec za krásného slunečného dne, snad po 10 letech, na promrzlém sněhu do 50 vyznačených stop vyjelo pod modrou oblohou a za slunečného počasí 4838 mužů a 603 žen. (…) Tentokrát se jelo po startu směrem na Královku, na Novou louku, na Rozmezí, Kyselou vodu, ke Kůrovci, Hraniční cestou na Promenádní na Jizerku, Smědavu (odtud bylo odvezeno 49 závodníků kvůli nesplněnému limitu), Krásnou Máří, Hřebínek, Olivetskou horu, na Černou Nisu a Vládní do cíle v Bedřichově.“ V boji o vítězství tentokrát slavili triumf 1. František Mach (Elitex Jablonec), 2. Miroslav Balatka (JZD Lučany), 3. Wilfried Wagner (Sport Koept, Německo) a ženy 1. Marcela Jebavá (RH Jablonec), 2. Antje Miserská (NDR), 3. Ludmila Klinerová (RH Jablonec). Jebavá hodnotila své vítězství takto (opět ústy Jiřího Langera): „Když jsem se nevešla do národního týmu, lyžuji pro své potěšení. Dřív mi nezbýval čas, ale nyní jsem ráda, že jsem se zařadila mezi vítězky. A bylo tu i více diváků než na mistrovských závodech.“ Opět důkaz, jak je jizerskohorská Padesátka slavným a proslulým závodem, strhujícím na sebe pozornost celé sportovní obce široko daleko. A ještě něco – úctyhodný výkon vytvořil více než šedesátiletý Michail Pavlov z výše již zmíněných leningradských veteránů – jeho výsledek 2:45:52, pouhých dvacet minut za vítězem v plné síle, hovoří o nesmírně silném a talentovaném sportovci, který i po šedesátce dokáže vypálit rybník daleko mladším běžcům ! Do kroniky Jizerské padesátky se tím zapsal zlatým písmem s velkým vykřičníkem !

Zdroj informací a citace (vyznačeny kurzívou): Langer, Jiří: Jizerská 50. 35 let dálkového běhu na lyžích – Memoriálu Expedice Peru 1970. Vydáno 1991.